Cvičení: Přání a rozpor

René Nekuda

Tvůrčí psaní

cvičení

René Nekuda

Tvůrčí psaní

cvičení

Cvičení: Přání a rozpor

Možná jste již zjistili, že jedním ze způsobů, jak popohánět příběh dopředu, je rozpor.

Všichni očekáváme velká dramata, čteme Shakespeara, chlupy nám vstávají hrůzou, když listujeme Sophiinou volbou. Následující kratičké cvičení je na tomto principu založeno…

Popis: Napište příběh, kde dvě postavy chtějí jednu (stejnou) věc. A když jedna z nich tu věc získá, pro druhého nezbude vůbec nic.

Upusťte uzdu fantazii, buďte kreativní a nebojte se experimentovat! Možností je nekonečně mnoho.

Obvyklý rozsah tohoto cvičení jsou dvě normostrany.

Poznámka: Další zajímavá cvičení tvůrčího psaní najdete zařazena pod štítkem cvičení (nebo na této speciální stránce). Pochlubit se se svými výtvory můžete na zdejším Fóru (nejen) o psaní.

Je tady toho ještě víc ke čtení:

Akreditované kurzy tvůrčího psaní pro všechny

Přihlaste se do ověřených kurzů tvůrčího psaní, které by vám doporučilo více než 98 % předchozích účastníků. Kdoví, třeba napíšete svoji vlastní knihu… ;)

16 komentářů u „Cvičení: Přání a rozpor“

  1. Ahoj, dobrý den,
    tohle doplňkové cvičení bylo pěkné – tak aspoň něco ze svého plnění kurzu sdílím:

    Pro starého pana Adámka bylo jablko sváru ve skutečnosti celou větví jeho jediné jabloně, která sahala až za plot zahrady, k jeho sousedovi Červenkovi. Dříve spolu oba sousedi vycházeli moc dobře a pan Červenka měl slíbeno, že si může utrhnout každé jablíčko, které se ocitne za plotem na jeho pozemku. Jenomže to už bylo před mnoha lety. Od té doby jsou oba v penzi, lezou si na nervy a ta prokletá větev je poslední zdravou větví této jabloně, odrůdy Golden Delicious, která vždycky mívala krásná žlutá jablíčka, co vydržely ve sklepě až do dubna.

    Nyní v polovině září, zatímco ostatní větve zatěžuje nanejvýš pět malých scvrklých plodů, dotyčná větev se pod tíhou úrody prohnula ještě více za sousedův plot. Pan Adámek by větev nejraději očesal, aby měl aspoň trochu těch skvělých jablek jako dříve, ale vždy, když vyšel na zahradu a přiblížil se k plotu, objevil se hned soused Červenka a vyptával se všemi těmi zbytečnými otázkami, které musel teď poslouchat každý den. Už ho unavovalo odpovídat jak se má nebo jak rostou vnoučata a přál si, aby měl pan Červenka také jiné záliby než otravování jeho života.

    Často stáli vedle té bohatě obtěžkané větve, mluvili spolu a oba věděli, že si pan Adámek nesmí utrhnout ani jedno jablíčko, pokud nechce porušit své slovo a ukázat se jako bezcharakterní mizera. Když se někdy pan Adámek zkoušel nepozorovaně dostat k plotu, vyšel pan Červenka vždy příhodně ven, aby sklidil svá dozrávající rajčata nebo konvičkou zalil cokoliv dalšího, co pěstoval. Jindy si také vytáhl rozkládací lehátko, usadil se do něj s novinami a začal nahlas komentovat zprávy, dokud pana Adámka nezahnal.

    Uprostřed jedné noci se pan Adámek pokusil vyplížit ven až k jabloni, ale zastihlo ho mírné zvolání. „Á, vy také nemůžete dobře spát?“
    Pan Adámek se zarazil, než zaregistroval tmavou siluetu souseda, který vyšel ze zadních dveří svého domku, načež se vymluvil. „Ale, nějak mě to zase dneska vystřelovalo do ramene.“

    „Jej, to vám nepřeju. To mě než vyměnili kloub v kyčli, tak jsem nemohl spát vůbec. Ale snad to nebudete mít tak zlé. Teďkonc už se sice probouzím každou chvíli, ale přeci jen se mezitím trochu vyspím.“

    „Vždyť už jste říkal, jaké jste to měl s tou kyčlí.“ Procedil rozladěně pan Adámek. „To moje rameno snad přejde. Asi jsem si s ním jen hnul, když jsem přerovnával věci ve skříních. Jen jsem se chtěl trochu narovnat a nadechnout čerstvého vzduchu. Kdo ví, jestli to není dneska poslední vlahá noc.“

    „Ba, přijdou brzy podzimní deště a pak už na tohle teplo budeme jen vzpomínat.“

    Poslední větou jako by pan Červenka přivolal chladný závan nočního větru, který se jim oběma zakousl i pod svršky.

    „No vždyť to říkám. Tenhle vítr odsud teplo vyžene.“ Dodal ještě pan Červenka a chystal se k odchodu.

    „No jo, tak dobrou noc sousede.“ Rozloučil se pan Adámek a vykročil ke svému domu, když ho zarazilo lehké zadunění.

    Otočil se, aby viděl pana Červenku, jak se ohýbá, a jedno z krásných žluťoučkých jablek zvedá ze svého trávníku. Prohlédl si ho a začal leštit svou košilí a s úlisným úsměvem podotkl. „I ten strom to už cítí, že se ochladí. Tak dobrou noc. Ať vás to rameno přejde.“

    Pan Adámek jen kývnul a snažil se nedat najevo své rozhořčení, když od souseda opět odcházel. Vřela v něm jedna myšlenka. ‚Ta jabka jsou zralá a měla by se teď opravdu očesat.‘ Uvažoval dále, že to určitě ví i jeho soused a tak se rozhodl, že to musí ještě dnes v noci zkusit.

    V pokoji přesunul své křeslo k oknu tak, aby viděl co se děje u souseda na zahradě a za tmy se do něj posadil. Bedlivě střežil pohyb v protějším domě a vždy, když už si začínal myslet, že jeho soused musel už jít znovu spát, se mihla někde tmavá silueta nebo se naopak rozsvítilo za některým oknem.

    Úpěnlivě při tom myslel na ta krásná žlutá jablíčka, jaká se urodila v mnoha minulých letech a nejspíše si je přál tak moc, až se mu o nich nakonec začalo i zdát.

    Když se v křesle pozdě dopoledne probudil a vyšel na zahradu, našel větev sahající za sousedův plot zbavenou plodů a na sousedově terase dvě lísky od banánů plné jablek.

    Spolknul hořké nadávky a vydal se do kůlny pro sekeru s myšlenkou, aby další jabloň zasadil aspoň dva metry od plotu. ‚Vždyť se nemají sázet stromy tam, kde dříve rostli ty stejné.‘

    Odpovědět
    • Zdánlivě malý spor, ve kterém se toho řeší opravdu hodně. Hezký nápad, dobře zpracované. Díky za sdílení!

  2. Dobrý den René, posílám cvičení na téma: Získat může jen jeden. Janka

    Oba dva pravidelně sledovali všechny aukce obrazů. Oba dva byli v té samé aukční síní, na okolí působili skoro stejně. A oba dva byli rozhodnuti získat tu samou věc. Navzájem se neznali a přeci byli už předem určeni k tomu bojovat proti sobě.
    David pátral po rodinném dědictví. V jejich rodině všichni malovali, on sám nebyl výjimkou. Začalo to jejich pradědečkem Josefem, který se stal známým krajinářem. Některé obrazy prodal nebo daroval a pro rodinu vytvořil sbírku obsahující 20 děl. Měla se dědit z generace na generaci. Jeho Šumavská krajina byla vystavená v Národní galerii. Ale pak přišla válka a oni jako židé přišli o všechno. O obrazy, šperky i životy. Přežila jenom máma. Celý život zasvětil prohledávání internetových aukcí starožitných obrazů, navštěvování zahraničních výstavních síní a galerií a snažil se dohledat jejich rodinné dědictví. Podařilo se mu zatím najít jen 5 obrazů a teď to vypadá, že našel další. A zrovna Šumavskou krajinu. Bohužel neměli žádný doklad o tom, že jsou jeho vlastnící – galerie, která ho vystavovala, už neexistuje a všechen archiv byl zničen. Taky proto musel každý obraz kupovat, jako obyčejný bezejmenný zájemce. Stálo to dost peněz, ale jako ředitel banky si to mohl dovolit. Navíc žádné peníze nemohly nahradit pocit vnitřního zadostiučinění, který se dostavil pokaždé, když ukazoval nově nalezené obrazy matce. Vždy se jí rozzářily štěstím oči. Vracelo jí to do té částí mládí, kde měla uschované radostné vzpomínky. Proto dnes seděl v aukční síni, rozhodnutý získat obraz jejich rodiny za každou cenu zpět.
    Jen o pár sedadel dál od Davida seděl Vladislav. Seriózní pán v kvalitním obleku a košili, kolem krku pestrobarevný šátek. U něj opravdu platilo, že zdání klame. K serióznímu člověku měl daleko. Byl to totiž jeden z nejlepších padělatelů výtvarných děl v Evropě. Musí převálcovat každého zájemce! Honilo se mu hlavou. Sice do toho dá poslední hotovost, ale několikanásobně se mu to vrátí. On to plátno musí mít! Věděl, že se „nově“ nalezený obraz bude podrobovat zkoušce stáří. Takže to nejdůležitější a nejtěžší bylo sehnat staré původní plátno. Navíc to byla krajina, takže se mu to o to líp bude přemalovávat. To, že nejde o práci příliš známého autora, zase zaručovalo, že by ho mohl koupit relativně levně. Pokud bude mít štěstí. Potřeboval rychle uskutečnit nějakou lukrativní zakázku. Zvykl si žít na vysoké noze, luxusní dům, auto, jachta, milenky. Jenže to co rychle vydělal, se taky rychle rozplynulo. Už ho začínali uhánět věřitelé a donekonečna se odbývat nedají. Moc času mu nezbývalo. Tenhle obraz byl po dlouhé době slibný úlovek. Už rozhodil sítě o případné zájemce a jen se hrnuli. Každý měl zájem o cenné, ztracené a znovunalezené obrazy. Jen musí vymyslet dobrou historku, kde se obraz našel. Ale to bude ten nejmenší problém. Proto vlastní firmu na výkup pozůstalostí. Kde jinde než na starých půdách a temných sklepeních by se měla znovu nalezená díla objevit? Minimálně měsíc mu bude trvat obraz přetvořit. Nejdřív musí šetrně odstranit původní malbu. A pak starými postupy nanášet kontury krajinky, která bude hodně podobná té původní, ale tahle bude od známého francouzského impresionisty. Ztracená ve válce, jak bylo všeobecně známo. Musí používat staré barvy a to znamená i starý způsob nanášení a schnutí barev. Netrpělivost nebo sebemenší chyba by se mu později vymstila. Začne na něm pracovat hned, jak si ho odnese ze síně.

    Odpovědět
  3. Fantasmagorie
    „Moje brčko ti nepůjčím! Proč bych měl chtít, aby pak to kouzlo sloužilo tobě?! Nemáš mé ráda, a to jsem tě při tom zachránil před sebeskokem do černé tůně. Moc dobře víš, že by ses okamžitě stala kamenem. Jenom když se z ní napiješ brčkem, které bylo vyrobeno tím, kdo má v ten den sto dva let, tak splní jedno jediné přání, které se týká jen a pouze toho, kdo se napije. A to já mám dnes sto dva let, a to já si tohle brčko vyrobil, a to mě splní přání. Takže ti moje brčko nepůjčím! Svoje brčko jsi už použila před sto dvaceti lety“, vykřikuje malý mužíček s jasně zelenou tváří, oblečený do černého fráčku a blankytně modrých kalhot upletených z pavučiny obřího, chlupatého, hnědo oranžového pavouka. Mužíček drží všemi dvanácti prsty malé brčko a odmítá ji pustit. Dalších osm prstů drží brčko v protisměru a patří stejně malé ženě s jasně růžovou tváří, oblečené také do černého fraku a blankytně modrých kalhot.
    „Ale když mi ho půjčíš, stačí se s ním z temné tůně napít a hned tě budu mít ráda!“ křičí stejně nahlas žena.
    „Nechci, abys mě měla ráda až po tom, co se napiješ, ale před tím,“ Mužíkova tvář je teď tmavě zelená od námahy a z pórů se mu tlačí průhledně žlutý pot, který po sobě nechává zažloutlé cestičky, jakmile se dostane ven.
    „Jak to asi tak mám udělat? Na to, abych tě měla ráda sama od sebe hned teď, není dost času. Moc dobře víš, že jsem tenkrát moje brčko použila, abych byla mladší, a proto se ti taky pořád líbím,“ kvílí nešťastně žena a v potemnělé růžové tváři má také nažloutlé klikaté cestičky, jak ji pot od námahy prchá do měkkého fráčku.
    „Ne, a ne a ne! Já svoje přání chci a nikomu ho nedám.“
    „Ale ty nic nepotřebuješ, všechno už máš.“
    „Nemám lásku. A tu si já chci přát,“ hájí svá práva mužík a nepřestává pevně svírat brčko.
    „A já ti ho splním. Budu si přát, abych tě milovala.“
    „Ne, já si budu přát, abych byl milování hodný a pak mě někdo milovat bude.“
    „Přece já tě můžu milovat, ty noho zelená!“
    „Nebo někdo jiný mě může milovat. To už je přece jedno.“
    „Ale tady široko daleko nikdo jiný není! Všichni jsou už dávno v temné tůni a nechávají na sobě růst řasy a mech.“
    „To není tak jisté. Svět je obří a my na něm nemůžeme být sami.“
    „Než ho projdeš, budeš hnusný, starý a umřeš.“
    „Ale pořád budu mít naději.“ Mužíček najednou ztichne, ale brčko stále drží pevně dál. Za chvíli bude půlnoc a jeho narozeniny skončí.
    „Já už tě ale nechci. Chceš mě okrást o mé přání.“
    Žena na to nic neříká a stále se drží brčka. Na okamžik to vypadá, podle toho, jak se ji chvějí prsty, že se možná pustí. Mužík s napětím a s radostí, čekající na startu, až bude moc vyběhnout do celého těla, sleduje konečky jejich prstů, které mají od námahy smetanově narůžovělou barvu, a teď pomaloučku začínají nabírat plnohodnotnou růžovou, jak se uvolňují. Mužík se začíná vítězoslavně usmívat. Ale jen do chvíle, než růžová zase začne blednout.
    „Já si to přání zasloužím. Už jen za to, že nosíš moje oblečení!“ zaburácí s novou vervou žena. V ten okamžik začne kukačka kukat dvanáctou hodinu.
    „NEEEEE!“ zařve mužík nešťastně a se vší svou beznadějí obejme brčko a trhne s ním svým směrem. Žena tenhle pohyb čeká a vzepře se, jenže mužík se v tu ránu vydá za ní a žena ztratí balanc. Oba upadnou a brčko se jim vysmekne z rukou. Kutálí se k černé tůni. Mužík i žena vyskočí na nohy a oba se ženou za brčkem. Kukačka kukne už po desáté. Při jedenáctém „kuku“ se mužík i žena vymrští do vzduchu a snaží se dopadnout na brčko. Podaří se jim to ve chvíli, kdy se brčko přehoupne přes okraj břehu a bez zábran klesá do vody. Mužík a žena, se drží na jednom konci a při nárazu brčka o hladinu tůňky, kdy se s nimi ten konec i potopí, se smeknout a zůstanou přímo v černé vodě. V mžiku se z nich stávají kameny. Voda nabraná do ponořeného konce brčka je vytlačená odstředivou silou druhým koncem nad hladinou, a tak se kapka vody z černé tůně dostane do vzduchu. Na břehu přímo u tůňky zrovna leze slimák, kukačka právě dokukává poslední „ku…“ a kapka dopadne slimákovy přímo do tlamičky. V tu chvíli mu pokryje celé jeho tělo hustá, hnědočerná srst.

    Odpovědět
    • Tohle mě bavilo, díky moc za sdílení. Potenciální napětí ze zadání tohoto úkolu je zúročeno a má to ke všemu ještě odlehčenou pointu. Dobrá práce! :)

  4. Byly dvě sestry Alena a Zuzana. Přestože měly stejné rodiče, byly každá úplně jiná, jako den a noc. Alena byla velmi svobodomyslná. Nic moc v životě neřešila, rozhodovala se snadno, ale občas se divila, kam ji její rozhodnutí vedou. Její výrazný rys v obličeji byly rozhodně vypouklé oči. Jako by se vždy divila, jak to dopadlo. Zato Zuzana byla vždy opatrná, všechno si pečlivě promýšlela, konzultovala a analyzovala. Někdy trvalo věky, než k nějakému rozhodnutí dospěla.

    Obě sestry si dělaly legraci, že jsou jako den a noc, Alfa a Omega, zkrátka Alena měla křestní jméno na začátku abecedy a Zuzana na konci. Měly se moc rády a jako by jejich opačné charaktery byly jednotlivé kousky puzzle, které do sebe skvěle zapadají.

    Alena žila celkem osamělým životem a přála si ho trochu obohatit a rozvířit. A tak si jeden život pořídila – pejska. Byl to hnědý, čistokrevný špic s rodokmenem. Pojmenovala ho Štístko a doufala, že jí nějaké to štěstí do života také přinese…

    Čas plynul a uběhly dva roky. Alena se se Štístkem hezky sžila a Zuzku brali na procházky. Jednoho dne však Alena zazvonila u Zuzky se Štístkem v náruči s velkou prosbou:
    “Mohla bys mi ho, prosím, na rok pohlídat? Dostala jsem pracovní nabídku do Londýna, kterou nechci odmítnout a psa si vzít s sebou nemůžu. Ty stejně žiješ sama a aspoň ti přinese trochu radosti.”

    I když Zuzka psa milovala, nedovedla si představit, že by se o něj měla starat…
    “Ty ses snad zbláznila. Něco jinýho je, když s vámi jdu na procházku a něco jinýho, když bych ho měla mít v bytě a ještě se o něj starat. Navíc po celý rok! Z práce chodím až k večeru a nevím, jak bych ho měla venčit pětkrát denně! Všechno mi tu zničí a už nikdy nebudu mít uklizeno!”
    “Ty naděláš, trocha štěstí a života za bordel v bytě přeci stojí za to, ne? Navíc nevím, kam jinam bych ho dala. Leda tak do útulku a to nechci připustit.”

    Zuzka Alenu i se Štístkem vyhodila z bytu a šla se projít.
    “Ségra se zbláznila, to přece nemůže myslet vážně!”

    Nakonec na ni dosedl pocit viny a nedovedla si představit, že by kvůli ní Štístko skončil v útulku a tak nakonec souhlasila a Štístka si nechala.

    Nejdřív bylo sžívání krušné. Stávaly se takové ty příhody, kdy ji rozkousal boty, vykadil se na koberec nebo kňučel celou noc, jak se mu stýskalo po Aleně. Zuzka byla zoufalá, ale nevzdala se a časem si psa zamilovala. Zjistila, že její šéf má psy také rád a postupně Štístko chodil do práce s ní. Stala se z nich nerozlučná dvojka. Do práce, do hospody na zahrádku, na výlet, brala si ho dokonce i do postele. Jakmile Štístko vycítil lásku, už neměl potřebu na sebe nijak pozorňovat a někde kadit nebo něco kousat.

    Zuzana byla šťastná a měla pocit, že její život dostal konečně smysl. Chodila s psíkem na cvičák, tam se hojně seznamovala s ostatními pejskaři. Její život neměl chybu.

    Jak to tak ale bývá u vypůjčených věcí i psů, nastal čas na vrácení. Alena se po roce vrátila z Londýna a svého Štístka se už nemohla dočkat. Zuzka se jí však vyhýbala, moc dobře věděla, že kromě vyprávění zážitků z cest by také vyposlechla žádost o vrácení psa. To nemůže dopustit. Jenže Alena byla neodbytná…

    “Víš Štístko tady teď není.”
    “A kde je? Ještě jsem ho neviděla a chtěla bych ho zpátky, už se ho nemůžu dočkat!”
    “No, teď tu zrovna není, venčí ho sousedka, která ho miluje. Přijď jindy.”

    Zuzka měla blbé výmluvy, jak neuměla improvizovat a celou situaci si pořádně nepromyslela, nedokázala vymyslet nic uvěřitelného. Všelijak ho schovávala a Aleně se vymlouvala. Alena se však nedala odbýt. Chtěla svého Štístka zpět a mezi sestramy vznikalo čím dál větší napětí.

    “Měla jsi pravdu, je úžasný, my dva už patříme k sobě, chodí se mnou do práce, lidi ho mají rádi a mě vyplnil obrovskou díru v životě. Nemůžu se ho vzdát.” Vylila si nakonec své srdce Zuzana po telefonu Aleně. Bála se jí pustit do domu, aby jí psa nevzala.
    “Jak sis mohla přivlastnit psa, který je můj. Mám doklady, že mi patří.”
    “Jenže, kdyby nebylo mě, skončil by v útulku. Takhle lehkomyslně ty se rozhoduješ a nakonec tím všem ubližuješ.”
    “Ale ten pes mi chybí a taky něco stál. Ale o cenu tu nejde, je to můj pes.”
    Zuzana zmateně zavěsila. Co jen bude dělat? Alena na ni tlačila čím dál víc, ale jak si jen může představit svůj život bez Štístka? Věděla, že Aleně chybí, ale jí by chyběl taky. Jak to vyřešit, co s tím teď? Ne, Štístka se nevzdá ani náhodou! Napadlo jí jak situaci vyřešit a znovu zavolala Aleně.

    “Tohle musíme nějak vyřešit, ničí mě, když je mezi námi takový rozpor. Napadlo mě, ať si Štístko sám vybere. Kamarád ho postaví na jedno místo na trávě a každá od něj budeme stejně vzdálená a ke které přijde, ta si ho nechá. Jestli si ho nechám já, zaplatím ti plnou cenu, za kterou sis ho pořídila.”
    “To je jasný, že půjde k tobě, vždyť je na tebe teď víc zvyklý.”
    “Tak mi ho nech rovnou.”
    “Ne, aspoň tomu dám šanci, uděláme zkoušku, kterou jsi navhrla.”

    Štístko stojí na startu a kamarádho pouští. Alena i Zuzana stojí jako sloup. Dohodly se, že pobízení a křičení, lákání na laskominy, nic takového dělat nebudou. Ať si vybere podle toho, koho preferuje.

    Pejsek zmateně běží a neví vlastně ani kam, nejdřív k Aleně, pak k Zuzaně a pak zase k Aleně. Nakonec však běží k Zuzaně, která ho sevře v náručí se slzami štěstí v očích. Alena musí uznat, že prohrála a smířit se s tím.
    “Neblbněte sestry, tak si ho můžete půjčovat, nebo s ním společně chodit na procházku.” Ozve se nevěřícně kamarád, když vidí zoufalou Alenu.
    Sestry se na sebe usmějí.
    “Tak jo, třeba ti ho někdy půjčím i na víkend, ale jen někdy, hlavně budeme chodit na procházky,” uzavře Zuzka.
    “Že nás to nenapadlo dřív!”

    Odpovědět
  5. Príkladom konfliktnej situácie môže byť aj prípad, kedy dve sestry zdedia jednu vzácnu perlu po starej mame, ktorej dom vyhorel a stará mama kvôli tomu zakrátko zomrela. Perla bola uložená v banke v trezore. Notár prečítal poslednú vôľu s tým, že sa obe sestry musia dohodnúť ako s perlou naložia. Mladšia pritom potrebuje peniaze, aby vyštudovala za detskú lekárku. Staršia sestra má dcérku, astmatičku a potrebuje drahé lieky, ktoré by jej pomohli. Mohol by nasledovať dialóg a dilema obidvoch, ako použiť peniaze za perlu. Obe myslia na dobro chorej dcérky staršej sestry. Cena štúdia je taká istá ako cena liekov, a je rovná cene perly. Perla je ocenená odborníkom na perly.

    Odpovědět
    • Miroslave, to je moc hezky vymyšlená dramatická situace. Myslím, že by se z toho dalo opravdu hodně vytěžit. Díky za sdílení!

  6. Tak nejprve úkol ke Kurzu tvůtčího psaní:

    Je krásné letní odpoledne, tak se Jeník rozhodl, že ve vedlejší vesnici navštíví svoji starou známou a zkusí ji vytáhnout k rybníku, aby se vykoupali a ochladili v tom letošním horkém létě. Vzal si ručník do igelitky a zamířil si to přes les- tudy vedla zkratka do vedlejší vesnice.
    Když vkročil do lesa náhle se sešeřilo. Jen si něco pomyslel něco v tom směru, že by bylo na čase,aby konečně zapršelo. Šel po cestě dál, když tu se náhle zablesklo a následně zahřmělo tak, že se lekl až sebou cukl a ztuhnul na místě. Naštěstí, protože před něj právě spadl mohutný strom přes cestu. V Jeníkovi by se krve nedořezal.
    V tu chvíli mu došlo, že kdyby nezůstal stát na místě mohl být mrtvý. Vyděsilo ho to. Na chvíli zaváhal. Má dál pokračovat lesem nebo se má vrátit na silnici, ikdyž je to delší cesta? Nakonec se rozhodl, že spadený strom obejde a bude pokračovat po lesní cestě jak se původně rozhodl.
    Mezitím se spustil liják a on začal šplhat svahu na kterém původně stál strom, aby obešel jeho pahýl a vrátil se na cestu. Když už byl na druhé straně náhle mu uklouzla noha a sjel po zadku dolů k cestě. Ucítil strašnou bolest v kotníku.
    “Krucinálfagothimllaudon,ještě vymknutý kotník- no to mi ta cesta pěkně pokračuje” zaklel Jeník, když se začal zbírat ze země. Udělal krok a sykl bolestí, udělal další a zase sykl bolestí. “No nezbývá mi nic jiného než to rozchodit, tady zůstat nemůžu” povzdechl si a udělal další krok. “Ještě že Jarča bydlí u lesa.Snad tam brzy dojdu a už tentokrát bez úrazu.” s bolestmi ve vymknutém kotníku pokračoval v chůzi-no spíše v pajdání po cestě. Déšť mu také přiliš nepomáhal- byl promočený na kůži, vlasy měl zplihlé a voda mu z nich crčela proudem.
    Když tu na louce uviděl stát auto. To auto se kývalo ze strany na stranu. Někdo si v něm náruživě užíval.
    V tom dešti a bouřce všude kolem nebyl jeho příchod slyšet. Přiblížil se k autu a nahlédl dovnitř. Uviděl tam Jarču s úplně cizím klukem. Ve stejném okamžiku ho zahlédl i milující se pár. A okamžitě strnuli. Cizí kluk vylezl z auta. “Co tu chceš, ty obejdo! Zmiz odsud!” vyjel po Jeníkovi a strčil do něj. Jeník zavrávoral. Zařval, protože ho zabolel vymknutý kotník. Pak získal rovnováhu a cizímu klukovi vrazil pořádnou ránu zespoda do čelisti. Chlapec proletěl vzduchem a přistál v mokré trávě. Ihned vstal a skočil po Jeníkovi. Oba spadli na zem a prali se na zemi. Jarča se mezitím oblékla a vylezla ven do deště.
    “Kluci nechte toho! Zbláznili jste se?” křičela na ně a stála nad nimi. Ještě chvíli rvačka pokračovala na zemi. V jejím závěru Jeník omráčil dobře mýřeným úderem cizího kluka.
    Pak se obrátil k dívce.
    “Tak s ním se kurvíš? To jsi tedy hluboce klesla!” poznamenal posměšně a odešel pryč cestou kterou přišel.

    A nyní cvičení z této strany:

    V luxsusně zařízené kanceláři plné empírového nábytku se lvími talapami vyřezávanými do dřeva místo nožiček seděli tři lidé. Za stolem seděl postaší vousatý muž s výraznými šedinami jak ve vlasech, tak i ve vousech.
    Před stolem naopak seděli dva lidé- muž asi padesát let starý s vousy a objemným břichem. Vedle něj seděla žena také kolem paesáti let, jak by řekli staří čechové “krev a mlíko” s dlouhými tmavými vlasy ve kterých už byly znát začínající šediny.
    “Sešli jsme se tu abychom otevřeli závěť vašeho otce i vaší matky a vyřešili tak vaše dědické nároky. Mohu začít?” promluvil první muž sedící za stolem a podíval se na oba přítomné lidi. Oba jen mlčky přikývli.
    “dobrá jako první přistoupíme k otevření závěti vašeho otce.” přítomná žena zkřížila ruce na prsou a přehodlia nohu přes nohu, ale mlčela.
    “Svoji polovinu domu č.p. 466 odkazuji svému synovi. Své dceři odkazuji částku 1.500.000,-Kč jako odškodnění za to jak jsme ji s manželkou poškodili, když jsme ji nedali žádnou nemovitost a dodnes musí platít nájem za své bydlení.” přečetl muž za stolem první závěť a pohlédl na ty dva před sebou.
    Muž před ním se tvářil spokojeně nejspíš dostal vše co chtěl. Za to žena se více otevřela. Nohy dala vedle sebe a ruce už neměla zkřížené.
    “Takže přijímáte poslední vůli vašeho nebohého otce? zeptal se muž obou přítomných.
    “Ano, přijímám.” odpověděli oba jednohlasně.
    “Dobrá tedy, přikročíme ke čtení závěti vaší paní matky” muž za stolem opět pohlédl na oba sourozence, kteří seděli naproti němu. Oba mlčky přikývli.
    “Svoji polovinu domu č.p. 466 odkazuji svému synovi. Své dcery, která mi neustále odmlouvala, nikdy mě v ničem neposlechla a která mě také nepokrytě nenáviděla se zříkám a nic ji neodkazuji, naopak jsem se rozhodla ji vydědit. Toto je má vůle!” zaznělo náhle místností.
    “To se dalo čekat” uštěpačně okomentovala přítomná žena poslední vůli své matky.
    “Doufám, že se smaží v pekle. Svině jedna”pak se podívala na muže za stolem, vstala a měla se k odchodu.
    “A ty si tu zatracenou barabiznu užij. Stejně jako ta svině jsi zvyklý zvyklý všechno dostat na zlatém podnose.
    Já si naopak musela všechno kupovat a nejdřív jsem si musela na to sehnat peníze. Doufám, že se za to budeš i se svou rodinou smažit v pekle stejně jako ta svině” obrátila se hněvem v hlase na muže vedle sebe.
    “Počkej- dám ti polovinu toho domu jestli chceš” ozval se zaskočený muž.
    “Nechci” odsekla žena “zadav se s ním, ale vem na vědomí, že už nemáš sestru už nikdy ji mít nebudeš.” rozhněvaně práskla dveřma od kanceláře.
    Oba muži se na sebe překvapeně podívali. Takovou reakci nečekal ani jeden z nich.
    “Neznal jsem vaši nebohou matku, ale obávám, že tohle bude mít dohru u soudu” ozval se první muž za stolem.
    “Nemyslím si, to by mi to ihned vmetla do obličeje.” zavrtěl hlavou druhý muž
    “No to uvidíme” pouznamenal muž za stolem
    “Uvidíme” přikývl druhý muž.

    Odpovědět
  7. Myslím že cvičení tohoto tipu jsou nejlepší, a stačí mít bujnou fantazii a hned člověku naskočí nespočet nápadů ! ;)
    Jinak René, nevím jestli je to mým počítačem, ale nefunguje mi Povídkář tak jak by měl – jednoduše se mi zobrazuje jen stránka o tom, co to povídkář je. Tuhle funkci bych využívala hrozně ráda, a proto mě mrzí že nefunguje. Nebo byl snad zrušen?

    Odpovědět
    • Milá Lindo, díky moc za váš komentář!

      Co se Povídkáře týče, rozhodně není zrušen a mně funguje. Zkuste ho vyzkoušet na jiném počítači nebo v jiném internetovém prohlížeči. Pokud budou problémy přetrvávat, napište mi prosím zprávu skrze zdejší kontaktní formulář. Ještě jednou děkuju!

  8. Ještě zajímavější je, když dvě postavy chtějí různé věci, které se vzájemně vylučují. Nebo když druhá postava má vykonat něco, co chce ta první. Z nějakých důvodů toho není schopna, ale jedině po splnění zadaného úkolu se dostane ke svému cíli. ;)

    Odpovědět
    • Ano, dá se to variovat skoro do nekonečna. ;) Sám to ve své prvotině používám na více místech a je pravda, že rozpory a konflikty jsou hnacím motorem příběhu a zdrojem napětí. Dalo by se říct, že řádný příběh se bez nich pomalu ani neobejde.

Napsat komentář

Inspirativní newslettery

Žádný spam, jen skvělé tipy a triky, které povzbudí vaši múzu…

Počkejte! 👋🏻

Než odejdete, zkuste odebírat zdejší inspirativní newslettery (podobně jako 9000 dalších kreativních lidí). Nebojte se, můžete se případně kdykoliv odhlásit.